Dlouhé přejezdy

Hezké ráno,

přinášíme vám další pokračování našich severských dobrodružství.

Z Ísafjörðuru jsem vyjeli hned po hotelové snídani, která byla v kontextu naší cesty asi ta nejslabší. A to i v porovnání se snídaněmi, které nebyly:) Slabý výběr, míchaná vajíčka s neurčitou konzistencí, káva jen z termosky a ještě nedobrá. A to mají vlastní restauraci a kuchyň... I já jsem si dal raději vločky s jogurtem a ovocem a to už je co říct.

Dopoledne je konečně trochu hezky, projíždíme ty včerejší dlouhé fjordy zpět do civilizace a bez vrstvy mraků nízké oblačnosti máme konečně trochu rozhled. Na vrcholcích fjordů se drží sníh a led, poblíž moře jsou vřesoviště se záplavami borůvek, šichy a mezi nimi rostoucích hub. Působí to tu až uspávacím dojmem, pro řidiče dost nebezpečné.

Dojíždíme do městečka Hólmavík, kam zajíždíme z hlavní silnice, abychom dobrali benzín. Máme ještě více než polovinu nádrže, ale zajímá mě náš aktuální dojezd na nádrž. Silnice jsou sice obstojně široké, ale často dost nerovné a točité a vzhledem k absolutní absenci dálnic na Islandu si držíme průměrnou rychlost kolem reálných 95 km/h. A po doplnění paliva mi Mustang ukazuje dojezd, který vidím poprvé a nejspíše naposledy v životě. 721 kilometrů na nádrž, to dělá průměrnou spotřebu 8,4 litrů benzínu na 100 kilometrů. A vzhedem k tomu, že pár výjezdů z fjordů od moře do vrchu jsme jeli trochu "sportovněji", tak je dojezd 750 kilometrů při plynulé a klidné jízdě nejspíše reálný. Neuvěřitelné.

Když už stojíme, tak v sámošce nakoupíme nějaké vody a trochu očistíme auto od nánosů špíny za poslední dva týdny, Mají tu u pump, když nejsou úplně uprostřed ničeho, hadice s kartáčem na tyči, který má v sobě trysky. Je to jen voda, tak ne všechno jde omýt, ale od běžného prachu a bláta a hlavně od much to očistit jde hezky. Zase vypadáme jako fešáci:) Ještě kupujeme pár plechovek piva ve specializovaném obchodě Vínbúðin (v supermarketech mají jinak jen nízkoalkoholická piva a nápoje) a vyrážíme dál na cestu.

Cestou ještě uděláme radost klukovi, který pomáhá cestářům s novým úsekem silnice. Při výjezdu ze zúžení na nás již čeká, nahrává si nás na mobil, zuřivě se usmívá a mává nám. Paráda:)

Pomalu se tak už nějak klasicky odpoledne zatahuje a zajíždíme do městečka Hvammstangi na pozdní oběd. Jsme tu v dobrém čase, okolo 3 hodiy odpoledne, takže obědy již skončily, ale večeře ještě nezačaly. Dáváme si krevetky, rybu a já rebarborový koláč s drobenkou. Tohle prostě mohu jíst pořád:) Je tu v pohostinství spousta Čechů a Slováků, takže i na této zastávce si v pohodě objednáme česky. Zase je to ale na úkor určité svobody mluvy, musíme si dávat pozor na jazyk:)

Podvečer dojíždíme do dnešního ubytka, bydlíme v domečku místního Guesthausu, neohromí, ale také nezklame. Domácí večeři odmítáme, měli jsme v předtuše problémů se stravováním ten oběd. Také dělají rybu. Postel je asi jediná výtka. Je to jediná queenka po cestě, větší tu nikde nic nebylo a polovinu noci mám pocit, že padám z postele.

Snídaně na lokalitu obstojná, dáváme si chléb s máslem a uzenými rybami, trochu sladkého a dál na cestu. Rozhodně lepší než včera.

Sotva vyjedeme z Blönduós kde jsme spali, začíná pršet. Takže vše je opět zahaleno v nízké, těžké oblačnosti s mizerným výhledem a s mokrou, zvýšenou pozornost vyžadující vozovkou. Bereme to oklikou přes rybářské město Sauðárkrókur, kde vlastně nic není, ale zajímalo nás, jak to tu vypadá. Vracíme se zpět na highway číslo 1 vedoucí do Akureyri, což je asi druhé největší město na Islandu. Většina velkých výletních lodí má tady zastávku a skoro každý den zde kotví nějaká obluda.

V pořádku dorážíme, projdeme si centrum, koukneme na kostel, oběhneme pár obchodů a děláme si odbočku kousek na sever, do kavárničky v osadě Dalvík. Má na Google dobré hodnocení, ale je to spíše zklamání. Prostředí hezké, dost to ale shazuje záplava čínských hlasitých turistů, probrané zákusky a vcelku znuděná a neochotná obsluha. Není to špatné, ale rozhodně spíše průměr.

Znovu projíždíme Akureyri a pokračujeme dál na Mývatn, kde dnes spíme. Jsou tam lázně s termální vodou a tam to dnes ještě také jdeme navštívit. Hned za Akureyri je nový dlouhý a také jediný placený tunel na celém Islandu. Jelikož ale Terka nemá ty tunely ráda a dá se to objet s 10 minutovým zdržením přes hory, tak volíme objízdnou trasu. A za tento dobrý skutek jsem odměněn krásnými dlouhými stoupáními s táhlými zatáčkami do horského sedla, které si opravdu užívám. Minimální až nulová doprava, policie nikde, radary nikde, takže se na cestě do kopce trošku projedeme.

Po návratu na hlavní silnici doprava houstne a poklidně tedy směřujeme dál na Mývatn. Stále setrvale prší a nejspíše bude až do večera. Dojíždíme na hotel, ubytováváme se, dáme chvíli relax a pomalu vyrážíme autem k lázním. Už na příjezdu vidíme, že to bude masovka. Plné parkoviště aut, do toho autobusy, které sem na jednodenní výlet sváží turisty z výletních lodí z Akureyri. Máme to koupené předem, mají regulovaný počet vstupů na hodinu, takže to je v pohodě, spíše se obáváme lidí uvnitř.

Nakonec to není tak hrozné, ale za nás to není ani terno. Šatny velké a mokré s absencí jakéhokoli soukromí, jezírka venku plná lidí. S láskou vzpomínáme na hotelové prameny v horském resortu z minulého týdne. Ale i tak je to zážitek, je tu taková světle, blankytně namodralá voda, je hrozně kluzká mezi prsty od všech těch hornin a jílů v ní a smrdí po síře a zkažených vejcích:)

Vracíme se na hotel, auto necháváme na parkovišti a jdeme pěšky pár kilometrů na farmu, kde jsme si dnes našli večeři. Musíme si asi hodinu počkat na stůl, ale máme si kde sednou a dáváme si víno, takže to zvládneme. Večeře je opravdu skvělá, výborné předkrmové prkénko s výběrem místních specialit, včetně syrového, lehce vyuzeného jehněčího masa, k hlavnímu jídlu si dává Terka výborný burger z jejich telátek a já jehněčí kolínko. A to vám bylo tak moc dobré... Nakonec ještě předkrm, to celé zapíjíme lahví moc dobrého francouzského červeného vína a hurá trávicí procházka zpět na hotel.

Noc byla po takové pozdní a relativně těžké večeři dost divoká. Terka má plné bříško a nemůže spát, když už může spát tak začne Marťa chrápat a tak to jde až do rána, to bude den. Zapomněl jsem říct, že večer nás obsluhoval Slovák:)

Po roztažení opravdu těžkých závěsů nicméně zjišťujeme, že je venku zcela jasno a vymeteno. Škoda, že dnes máme jen přejezdy:) Ale co už. Terce je stále těžko, takže si trochu déle poležíme, dáváme opravdu malou a lehkou snídani a po 9 ráno vyrážíme. Objíždíme si místní jezero, uděláme pár fotek a vracíme se zpět do Akureyri, chceme ještě udělat nějaké nákupy. Po včerejších deštích také znovu oplachujeme vozidlo, když je tak krásně.

Znovu na cestu, dnes jedeme do jedné z nejsevernějších dědin kam se dá normálně po silnici dostat, do Raufarhöfn. Stále je krásně a jak nám ubývají kilometry na sever, krajina viditelně pustne a vyprazdňuje se, všude jsou už jenom stará lávová pole, mechy a vřesoviska. Zatahuje se až podvečer, ři našem příjezdu do dnešní destinace. Terka to komentuje tak, že já vždy říkám, že jsme na konci světa, ale teprve dnes jsme v té prdeli světa:) Není tu totiž nic. Pár domů, jedna fabrika, asi na ryby, kostel a hřbitov. Na hotelu dnes asi není ani restaurace a zítra ani snídaně. V místním koloniálu, který zavírá za 10 minut, proto nakupujeme železné zásoby sestávající z mramorové buchty, kelímku borůvek, plátkového sýra a brambůrků. Jsme na sebe hrdí, jací jsme ostřílení zálesáci, my přežijeme:D

Nakonec se naše obavy ukazují jako liché. Hotel je docel ok, mají večeře a dá se dokoupit i snídaně. Takže cajk. Projdeme se po okolí, dáváme překvapivě dobrou večeři (místní rybí polévka a čerstá treska, vše od místních rybářů), nepřekvapivě nás obsluhuje slečna z Čech od Plzně a na pokoji si pouštíme Z Youtube Kulový blesk. Terka ho nikdy neviděla, tak jsem zvědavý. Myslím si ale, že se jí bude líbit. A líbil.

V noci jsme se dnes opravdu dobře vyspali, dopisuji blog a těšíme se na snídani.

Hezký den,

Martin a Terka

Nakonec