Zpět domů

Hezké ráno, suchozemské krysy.

zdravíme vás ze slunečné paluby lodi MS Norröna, mířící plnou parou k dánskému pobřeží.

Čtvrteční ráno proběhlo hladce. Hezky jsme si odpočinuli, pokoj byl opravdu pohodlný, i když jednoduchý, sbalili jsme auto a vydali se k terminálu lodi zjistit, jak uděláme check-in. Nikde nikdo ještě nebyl, jsme tu opravdu brzy, tak jsme si zatím zašli na blízkou benzinku, kde mají pekáru, na dobrou snídani a kávu. Paráda.

Po. návratu k terminálu jsme zjistili, že jsme na špatné straně města, že toto je pouze pro cestující bez automobilu. Alespoň jsme tedy vhodili žádost o vratku daně za vlněné doplňky do duty free schránky a míříme na opačný konec města. Fun fact, terminál pro auta je hned o jednu ulici od našeho ubytka:)

Kluk který řídí dopravu a třídí auta do front nás nadšeně okukuje a radí kam jet. Další si nás nadšeně fotí. Terka se tváří, že v autě není:) Projíždíme check-in a řadíme se do vyčkávací fronty před naloděním. Vedlejší fronty se pomalu začínají hýbat a již jedeme i my. Ještě jedna zatáčka, mávám smějící se paní, ukazuji palec chlapovi co nám mává, další palec námořníkovi a jsme na palubě. Tentorkát to máme úplně nejvýše co to jde, paluba 4A pro nízká auta a ještě úplně u zdi. To znamená, že jedeme ven jako poslední. Ale neva, zase kolem nás nebude courat milion lidí a nikdo nás neomlátí. 

Terka bere léky na mořskou nemoc a s úlevou vyslechne předpověď počasí na cestu palubním rozhlasem. Očekává se velice klidná plavba celou cestu až do Dánska, vlny většinou do jednoho metru, výjimečně dvoumetrové. To je jako nic.

Jsme z toho cestování takoví nějací unavení, takže po obědě usínáme a vegetíme na pokoji až do večeře. Navštívíme místní duty free shop, nakoupíme nějaké vody a po večeři se opět opulentně válíme na pohovce na pokoji. Chtěli jsme zajít na živou hudbu do baru v nejvyšším patře, ale nějak se nám úplně nechce.

Po probuzení a snídani nás čeká celý jeden den na lodi. Je krásné ráno, tak jdeme na chvíli na palubu, koukáme na Youtube a prostě zevlíme. Užíváme si poslední lodní oběd, sluníčko, míjíme Shetlandy a po šesté hodině také poslední večeři. Je naše poslední na lodi, tak si namísto pro nás složeného menu vybíráme z lístku jídla, která jsme chtěli ochutnat. Jako předkrm si dáváme langustu s čerstvým hráškem, koprem, květákem a consomé. Ke hlavnímu chodu si Terka dává nakládanou tresku na celerovém pečeném pyré a já si dávám jehněčí kotletky. Zakončujeme to super chutným sorbetem z červeného rybízu, jogurtovou pěnou a pivním sirupem. K tomu lahev španělského červeného vína a bylo to opravdu moc moc dobré.

Loučíme se s obsluhou a jdeme do horké kádě slané vody. Zavrhujeme šampaňské, ta lahvinka vína stačila, kocháme se pohledem na krásný západ slunce a pomalu se loučíme s lodí. Byla to příjemná cesta a bez vln si to i Terka skoro užívá.

Nakonec jsem se rozhodl, že napíšu ještě jednu závěrečnou část, kde shrneme nějaké své postřehy, takže se prozatím s vámi loučíme a brzy AHOY!

Martin a Terka

Kruh se uzavírá

Hezké odpoledne, naši drazí čtenáři,

dnes vás zdravíme již z lodi do Dánska, ale poďme si říct, jak jsme se na ni vůbec dostali.

Ráno v Raufarhöfnu je polojasné, větrné a studené, ale asi si již na ty teploty trochu zvykáme, alespoň tedy já. Těch ranních 14 stupňů mi přijde po teplotách klesajících občas dost blízko k 0, jako příjemná letní teplota. Dáváme obstojnou snídani, balíme a vyrážíme. Na jih.

Na jih, to je slovo, které když jedete z mrazivé zimy vichrem ošlehaného severu, vnese do vaší duše klid, pohodu a hřejivý pocit odpoledního posezení pod pergolou, se sklenicí šumivého vína v ruce. Cesta je dnes dlluhá a po konzultaci s postarším panem recepčním na hotelu, který přesně ví, jakým autem jsme přijeli, volíme pobřežní trasu, která by již měla být celá vyasfaltovná, s výjimkou asi 5 km dlouhého úseku, kde se letos staví poslední asfaltovaný úsek a ještě se jezdí po uválcované gravel road. Ale ubezpečuje nás, že je to v pohodě a projedeme bez problémů.

Takže hurá na cestu, zpátky na hlavní silnici číslo 85 a na jihovýchod směr Þórshöfn. Projíždíme opuštěnou lávovou krajinou, dlouhá stoupání střídají strmé sjezdy, otevírají se nám krásné výhledy. Na focení to dnes není a nebude, ja příliš šedivo a všechno v dálce, ale pokochání na oko je také fajn. U Þórshöfnu, respektive hned za, opravdu najíždíme na nezpevněný úsek, ale tohle je zcela v pohodě. Za slabou čtvrthodinku jsme opět na asfaltce a pokračujeme svižně kupředu.

Cestou maličko zmokneme, ale jsme již zvyklí a na celé této části cesty číslo 85 panuje v podstatě nulový provoz. Nepotkáváme skoro nikoho, s výjimkou občasného místního traktoru. Jede se krásně, hodiny mizí v ručičkách hodinek a než se nadějeme, tak se napojujeme se na hlavní cestu číslo 1. Teď nás již čeká jen hodinka a půl do Egilsstaðiru a jsme zpět tam, odkud jsme vyjížděli. Cestou míjíme dva vodopády, ale nezastavujeme, ještě tu pojedeme zítra a jen si je vlaječkujeme do Google mapy.

Zvládli jsme to, Egilsstaðir. Zastavujeme u naší výchozí pumpy na čurání a protažení a jedeme k naší dnešní jediné seriozní zastávce, vodopádu Hengifoss. Abychom se na něho podívali, musíme se vyštrachat 290 metrů vysoko poměrně ostrým stoupáním. Do toho nám začíná pršet, ale je to takové přeháňkové a zřejmě to dnes lepší nebude, takže, to dáme.

Dali jsme to, je to tu moc hezké, taková rokle po straně pod námi, která se postupně rozšiřuje a vede nás nahoru k vodopádu. Přicházíme k němu samozřejmě v lijáčku, ale nevadí, kocháme se, fotíme a sestupujeme druhou stranou zpět. Sluníčko si počká, až budeme od vodopádu dostatečně daleko, abychom se nevraceli a celé to tam krásně nasvítí. No co dodat, dělám alespoň jednu zoom fotku na foťák:) Na druhou stranu máme nyní opravdu krásný výhled na údolí ozařené trhlinou v mracích.

Vracíme se k autu a jedeme zpět na ubytování. Je to takový přízemní kompex bungalovů a máme štestí, máme pokoj s výhledem na jezero. Je to znovu takový te americký systém dveře rovnou ven, ale s tím francouzským oknem, sluncem s jezerem a blízkostí civilizace se dnes Terka určitě bát nebude. A hned kousek před pokojem, u jezera, máme hot tube, kam se hnedle nasáčkujeme s točeným pivkem v ruce.

Domlouváme se, že na papuchálky již znovu nepojedeme, nabídl jsem to Terce, že bychom tam jeli na večerní pozorování, ale vidí, že jsem už z těch cest hodně unavený, tak se dnes budeme jen válet. Zajdeme do restaurace v resortu na večeři, pochutnáme si na rybičce a jdeme spát. Zítra poslední výlet.

Ráno si trochu pospíme, dáváme si opravdu dobrou snídani, mají jen pár věcí, ale opravdu dobré a kvalitní. Třeba vejce nemají ani míchaná, ani smažená, ale na měkko s polotekutým žloutkem a krájená na polovičky. A čerstvě upečené máslové croissanty. Mňam. U snídaně si uvědomuji, že některá parkoviště před týdnem jsme platili aplikací za Mustanga, ale měli jsme již půjčeného Jeepa, takže ještě kontroluji, která to byla a vyplňuji na některá servisní ticket kde měním SPZ auta a na jedno píšeme email. Úplně se nám nechce platit administrativní přirážka půjčovny a pokuta parkoviště za pozdní zaplacení:)

Checkout a jedeme do Egilsstaðiru, kde máme dnes půjčené auto. Tím je snad jediné červené auto z půjčovny, které jsme na Islandu v půjčovně viděli a to Toyota Land Cruiser. Zabublám mechanikům z půjčovny Mustangem, nadšeně se smějí a pokukují, zaparujeme, přehodíme pár věcí a jedeme. Je to fakt koráb, docela to houpe a Terka říká, že to je horší než loď. To mě zaujme, protože přeci jedeme v pozemním křižníku:)

Zastavujeme u jednoho z vodopádů označeného předchozího dne, opět štrachání do kopce, jak jinak a pokračujeme za naším dnešním cílem, kterým je soutěska Stuðlagil s velkými čedičovými hexagonovými sloupy, které vznikají při tuhnutí magmatu a vždy v pravém úhlu ke směru toku proudu lávy, tedy při horizontálním toku lávy tuhnoucí vertikálně.

Je to tu moc hezké, ale úplně obsypané lidmi, hlavně na druhé straně soutěsky. Původně jsme tam chtěli zajet také, ale když vidíme ty davy, tak měníme plány a budeme pokračovat dál do vnitrozemí, kam jsem původně chtěl zajet, ale nakonec jsem trasu zkrátil. Ti lidé jsou jako navedení, přijde mi, že nemají soudnost ani rozum. Lezou po čedičových sloupech po tuctech, celé skupiny se nechávají fotit na miniaturní foťáčky na selfie tyči, kde nebude nic vidět a v honbě za co nejlepší fotkou na Instáč všude dupou, ničí vegetaci a způsobují větší a větší erozi těch čedičových skal. Hlavně ti turisté z Asie jsou takto neohleduplní, je to fakt odporné. A navíc, voda tu ani dnes není fotogenicky průzračně čistě modrá, kaňonem se valí hnědá stoka, hučí a tříští se o skály, mám podezření, že přehradní nádrž dále po proudu masivně vypouští vodu po předchozích deštích.

Zvedáme kotvy a vyrážíme na nezpevněnou F road, to byl ostatně důvod původního půjčení vozu v tento den. Tahle cesta je dost cool, mnohem lépe sjízdná, než ta do vnitrozemí, i když více divoká. Chvílemi jedeme po zdusaném prašném povrchu, chvílemi po štěrku a chvílemi opravdu po divoké cestě po kamenech. Ale dá se tu v některých úsecích slušně jet i těch deklarovaných maximálních 80 km/h.

Jedeme asi hodinu a cestou necestou dojíždíme do té stejné soutěsky, jen asi 55 kilometrů dál proti poudu. Ve velké dálce vidím vodní tříšt soupající nad přepad přehradní nádrže, ještě jsme asi 5 kilometrů daleko, ale ten oblak vody je vidět a potvrzuje se mi má domněnka.

Je tu krásně, hlavně pro to, že tu nikdo není. Respektive jsou tu asi 3 jiná auta a potkáváme jen pár lidí. Konečně si užíváme tu přírodu sami. Uděláme si procházku a pokračujeme k přehradní nádrži. Přepad hučí jako Niagara a proudy vody se řítí do skalní soutěsky pod sypanou hrází. Přejíždíme po koruně hráze, škoda, že se zde nedá legálně zastavit, ale aspoň si vychutnáme výhled do soutěsky, záplavu vodní tříště a duhu.

Náhorní pustinou se vracíme zpět do Egilsstaðiru, vracíme auto, poslední ošplíchnutí Mustanga a vyrážíme na poslední nohu trasy, krátký přejezd do přístavního městečka Seydisfjordur. Terka polovinu cesty drbe s kolegyní po telefonu práci, její vedoucí dala výpověď a řeší se nástupnictví, je poznat, že už se chystáme domů:)

Na radu recepčního z rána při checkoutu si rezervujeme stůl na večeři v místním hotelu Aldan, dáváme si lahev Pinot Grigio a pochutnáme si na večeři. Já měl stejk ze soba a terka pečeného sivena. Jen předkrm Terce moc nechutnal, jeden byla pašírovaná treska a druhým byl tataráček ze soba podávaný na pečené morkové kosti. Nebudu lhát a přiznám se, že jsem slupl předkrmy oba.

Cestou si ještě fotíme místní duhovou ulici a hurá spát, zítra nás čeká cesta domů. O té vám ale povyprávíme až v poslední, závěrečné části našeho blogu.

Hezký podvečer,

Martin a Terka

Dlouhé přejezdy

Hezké ráno,

přinášíme vám další pokračování našich severských dobrodružství.

Z Ísafjörðuru jsem vyjeli hned po hotelové snídani, která byla v kontextu naší cesty asi ta nejslabší. A to i v porovnání se snídaněmi, které nebyly:) Slabý výběr, míchaná vajíčka s neurčitou konzistencí, káva jen z termosky a ještě nedobrá. A to mají vlastní restauraci a kuchyň... I já jsem si dal raději vločky s jogurtem a ovocem a to už je co říct.

Dopoledne je konečně trochu hezky, projíždíme ty včerejší dlouhé fjordy zpět do civilizace a bez vrstvy mraků nízké oblačnosti máme konečně trochu rozhled. Na vrcholcích fjordů se drží sníh a led, poblíž moře jsou vřesoviště se záplavami borůvek, šichy a mezi nimi rostoucích hub. Působí to tu až uspávacím dojmem, pro řidiče dost nebezpečné.

Dojíždíme do městečka Hólmavík, kam zajíždíme z hlavní silnice, abychom dobrali benzín. Máme ještě více než polovinu nádrže, ale zajímá mě náš aktuální dojezd na nádrž. Silnice jsou sice obstojně široké, ale často dost nerovné a točité a vzhledem k absolutní absenci dálnic na Islandu si držíme průměrnou rychlost kolem reálných 95 km/h. A po doplnění paliva mi Mustang ukazuje dojezd, který vidím poprvé a nejspíše naposledy v životě. 721 kilometrů na nádrž, to dělá průměrnou spotřebu 8,4 litrů benzínu na 100 kilometrů. A vzhedem k tomu, že pár výjezdů z fjordů od moře do vrchu jsme jeli trochu "sportovněji", tak je dojezd 750 kilometrů při plynulé a klidné jízdě nejspíše reálný. Neuvěřitelné.

Když už stojíme, tak v sámošce nakoupíme nějaké vody a trochu očistíme auto od nánosů špíny za poslední dva týdny, Mají tu u pump, když nejsou úplně uprostřed ničeho, hadice s kartáčem na tyči, který má v sobě trysky. Je to jen voda, tak ne všechno jde omýt, ale od běžného prachu a bláta a hlavně od much to očistit jde hezky. Zase vypadáme jako fešáci:) Ještě kupujeme pár plechovek piva ve specializovaném obchodě Vínbúðin (v supermarketech mají jinak jen nízkoalkoholická piva a nápoje) a vyrážíme dál na cestu.

Cestou ještě uděláme radost klukovi, který pomáhá cestářům s novým úsekem silnice. Při výjezdu ze zúžení na nás již čeká, nahrává si nás na mobil, zuřivě se usmívá a mává nám. Paráda:)

Pomalu se tak už nějak klasicky odpoledne zatahuje a zajíždíme do městečka Hvammstangi na pozdní oběd. Jsme tu v dobrém čase, okolo 3 hodiy odpoledne, takže obědy již skončily, ale večeře ještě nezačaly. Dáváme si krevetky, rybu a já rebarborový koláč s drobenkou. Tohle prostě mohu jíst pořád:) Je tu v pohostinství spousta Čechů a Slováků, takže i na této zastávce si v pohodě objednáme česky. Zase je to ale na úkor určité svobody mluvy, musíme si dávat pozor na jazyk:)

Podvečer dojíždíme do dnešního ubytka, bydlíme v domečku místního Guesthausu, neohromí, ale také nezklame. Domácí večeři odmítáme, měli jsme v předtuše problémů se stravováním ten oběd. Také dělají rybu. Postel je asi jediná výtka. Je to jediná queenka po cestě, větší tu nikde nic nebylo a polovinu noci mám pocit, že padám z postele.

Snídaně na lokalitu obstojná, dáváme si chléb s máslem a uzenými rybami, trochu sladkého a dál na cestu. Rozhodně lepší než včera.

Sotva vyjedeme z Blönduós kde jsme spali, začíná pršet. Takže vše je opět zahaleno v nízké, těžké oblačnosti s mizerným výhledem a s mokrou, zvýšenou pozornost vyžadující vozovkou. Bereme to oklikou přes rybářské město Sauðárkrókur, kde vlastně nic není, ale zajímalo nás, jak to tu vypadá. Vracíme se zpět na highway číslo 1 vedoucí do Akureyri, což je asi druhé největší město na Islandu. Většina velkých výletních lodí má tady zastávku a skoro každý den zde kotví nějaká obluda.

V pořádku dorážíme, projdeme si centrum, koukneme na kostel, oběhneme pár obchodů a děláme si odbočku kousek na sever, do kavárničky v osadě Dalvík. Má na Google dobré hodnocení, ale je to spíše zklamání. Prostředí hezké, dost to ale shazuje záplava čínských hlasitých turistů, probrané zákusky a vcelku znuděná a neochotná obsluha. Není to špatné, ale rozhodně spíše průměr.

Znovu projíždíme Akureyri a pokračujeme dál na Mývatn, kde dnes spíme. Jsou tam lázně s termální vodou a tam to dnes ještě také jdeme navštívit. Hned za Akureyri je nový dlouhý a také jediný placený tunel na celém Islandu. Jelikož ale Terka nemá ty tunely ráda a dá se to objet s 10 minutovým zdržením přes hory, tak volíme objízdnou trasu. A za tento dobrý skutek jsem odměněn krásnými dlouhými stoupáními s táhlými zatáčkami do horského sedla, které si opravdu užívám. Minimální až nulová doprava, policie nikde, radary nikde, takže se na cestě do kopce trošku projedeme.

Po návratu na hlavní silnici doprava houstne a poklidně tedy směřujeme dál na Mývatn. Stále setrvale prší a nejspíše bude až do večera. Dojíždíme na hotel, ubytováváme se, dáme chvíli relax a pomalu vyrážíme autem k lázním. Už na příjezdu vidíme, že to bude masovka. Plné parkoviště aut, do toho autobusy, které sem na jednodenní výlet sváží turisty z výletních lodí z Akureyri. Máme to koupené předem, mají regulovaný počet vstupů na hodinu, takže to je v pohodě, spíše se obáváme lidí uvnitř.

Nakonec to není tak hrozné, ale za nás to není ani terno. Šatny velké a mokré s absencí jakéhokoli soukromí, jezírka venku plná lidí. S láskou vzpomínáme na hotelové prameny v horském resortu z minulého týdne. Ale i tak je to zážitek, je tu taková světle, blankytně namodralá voda, je hrozně kluzká mezi prsty od všech těch hornin a jílů v ní a smrdí po síře a zkažených vejcích:)

Vracíme se na hotel, auto necháváme na parkovišti a jdeme pěšky pár kilometrů na farmu, kde jsme si dnes našli večeři. Musíme si asi hodinu počkat na stůl, ale máme si kde sednou a dáváme si víno, takže to zvládneme. Večeře je opravdu skvělá, výborné předkrmové prkénko s výběrem místních specialit, včetně syrového, lehce vyuzeného jehněčího masa, k hlavnímu jídlu si dává Terka výborný burger z jejich telátek a já jehněčí kolínko. A to vám bylo tak moc dobré... Nakonec ještě předkrm, to celé zapíjíme lahví moc dobrého francouzského červeného vína a hurá trávicí procházka zpět na hotel.

Noc byla po takové pozdní a relativně těžké večeři dost divoká. Terka má plné bříško a nemůže spát, když už může spát tak začne Marťa chrápat a tak to jde až do rána, to bude den. Zapomněl jsem říct, že večer nás obsluhoval Slovák:)

Po roztažení opravdu těžkých závěsů nicméně zjišťujeme, že je venku zcela jasno a vymeteno. Škoda, že dnes máme jen přejezdy:) Ale co už. Terce je stále těžko, takže si trochu déle poležíme, dáváme opravdu malou a lehkou snídani a po 9 ráno vyrážíme. Objíždíme si místní jezero, uděláme pár fotek a vracíme se zpět do Akureyri, chceme ještě udělat nějaké nákupy. Po včerejších deštích také znovu oplachujeme vozidlo, když je tak krásně.

Znovu na cestu, dnes jedeme do jedné z nejsevernějších dědin kam se dá normálně po silnici dostat, do Raufarhöfn. Stále je krásně a jak nám ubývají kilometry na sever, krajina viditelně pustne a vyprazdňuje se, všude jsou už jenom stará lávová pole, mechy a vřesoviska. Zatahuje se až podvečer, ři našem příjezdu do dnešní destinace. Terka to komentuje tak, že já vždy říkám, že jsme na konci světa, ale teprve dnes jsme v té prdeli světa:) Není tu totiž nic. Pár domů, jedna fabrika, asi na ryby, kostel a hřbitov. Na hotelu dnes asi není ani restaurace a zítra ani snídaně. V místním koloniálu, který zavírá za 10 minut, proto nakupujeme železné zásoby sestávající z mramorové buchty, kelímku borůvek, plátkového sýra a brambůrků. Jsme na sebe hrdí, jací jsme ostřílení zálesáci, my přežijeme:D

Nakonec se naše obavy ukazují jako liché. Hotel je docel ok, mají večeře a dá se dokoupit i snídaně. Takže cajk. Projdeme se po okolí, dáváme překvapivě dobrou večeři (místní rybí polévka a čerstá treska, vše od místních rybářů), nepřekvapivě nás obsluhuje slečna z Čech od Plzně a na pokoji si pouštíme Z Youtube Kulový blesk. Terka ho nikdy neviděla, tak jsem zvědavý. Myslím si ale, že se jí bude líbit. A líbil.

V noci jsme se dnes opravdu dobře vyspali, dopisuji blog a těšíme se na snídani.

Hezký den,

Martin a Terka

Nakonec

Na sever

Hezké ráno, naši věrní čtenáři,

jistě již netrpělivě čekáte na další díl našeho putování. Měli jsme teď pár delších přejezdů, taže tento díl bude shrnutí za tři dny.

Začnu tím, že jsme zapomněli nahrát fotku našich bot se super kejdou po jílovém dobrodružství. Takže, here you go.

Ve středu jsme se ráno po snídani sebrali a vydali se na cestu zpět do vnitrozemí. Opustili jsme původní plán projet středem ostrova na sever a vrátit se od severu do Reykjavíku, znamenalo by to dalších skoro 150 kilometrů po té drncavé cestě a to se nám po pravdě moc nechtělo. Takže stejná cesta zpět do města. Přijíždíme v pohodě po poledni, daří se nám udělat early check-in na hotelu, přerovnáme věci do koníka a jedeme vrátit auto. Ještě se cestou stavíme na myčce a tlakovou vodou ostříkáme auto z nejhoršího bordelu (dětské vlásky, jehněčí nožičky, papuchálci a tak podobně...). Předávka proběhla hladce, takže snad ok.

Jdeme se projít do města a udělám Terce radost, v obchodě Mjúk s vlněnými věcičkami kupujeme set kašmírové čepice, šálky a rukavic k jejímu zimnímu kabátku. Doplazíme se zpět na hotel a jdeme do Execuive Lounge na občerstvení. Dnes mají výborné sandwiche, krevetky a suchi. Dnes už bych se na to vydlábl a šel si lehnout, ale Terka by ráda viděla tu erupci a lávu, tak se hecnu a vyrazíme. Je to hodina autem tam a pak pěšky asi hodina k lávovému poli. Počasí nám ale nepřeje, již cestou začíná pršet a u lávového pole doslova lije jako z konve. Překvapivě, nebo spíše nepřekvapivě, i zde ja parkoviště s aplikací Parka. K tomu bych se ještě chtěl vrátit, k té úrovni cikánství:) Ke každé platbě za parkoviště si ještě účtují servisní poplatek za to, že jsme zaplatili. To jen abyste věděli, jaké vychcané svině tu žijí:)

Převlékáme se a vyrážíme i přes ten setrvalý déšť. Nicméně u info cedule potkáváme turisty, kteří se zrovna vrátili, celí promoklí a zmrzlí, je asi 8 stupňů, a ptám se jich, jaké to bylo. Odpovídají, že fajn, ale už není vidět žádná láva a jen v dálce pohasíná puklina. A že by nám to nedoporučovali jít hodinu tam a další zpátky v takovém lijáku. Takže dáváme na jejich radu a evakuujeme se na hotel.

Hrozně se mi zavírají oči, padám do postele a spím.

Ráno brzy vstáváme, zabalíme auto, dáme si klasicky dobrou Hilton snídani a vyrážíme na sever na poloostrov nad Reykjavíkem, kde se nachází národní park Snæfellsjökull. To jsem zapomněl říct, včera na pokoji, já na záchodě a najednou Terka v panice, volá ji nějaké islandské číslo. A že to nebere. Tak zasahuji, kdo by nám asi tak volal, buď jsme někde něco zapomněli a nebo nějaké budoucí ubytko. Je to ubytko ze čtvrtka na pátek a volá nám paní, že měli na hotelu nehodu a nemají dost volných pokojů a jsou overbooked. A zda bychom byli ochotní se nechat přebookovat do jiného jejich hotelu, který je také na tom poloostrově, jen asi 100 kilometrů jinde. Slíbím jí, že kouknu na náš itinerář a zavolám ji zpět. Jako jo, je to pro nás zajížďka asi hodinka, ale šlo by to. Takže se domlouváme, slečna slibuje, že vše zařídí a že od nich máme večeři grátis. Tak to jsem zvědavý jak to ošéfují. Dávám jim tak 85 procent, že vše klapne.

Projíždme čím dál více na sever, přes nesčetné vodopády, lávová pole a sopečné krátery, zastavujeme se v pobřežním městečku Arnarstapi. Krajina tu více než kde jinde na Islandu připomíná Faerské ostrovy, ostře řezané černé skály porostlé travičkou. Jsou 4 hodiny, je klasicky podmračno a deštivo, tak se otáčíme a jedeme na hotel. To jsem tedy zvědavý.

No popravdě, až takový úspěch jsem nečekal. Při check-inu nám recepční hned děkuje za to, že jsme byli ochotni si prohodit ubytování, dává nám velký pokoj a připomíná, že máme večeři na hotel. Na pokoji najdeme ručně psané poděkování s makronkami. Při večeři nám číšník sděluje, že vidí, že večeři již máme zaplacenou, tak ať si jen vybereme z menu. Jako překvapili, příjemně.

Po večeři se jen odkulíme na pokoj a usínáme. Tedy já, Terka ne. Je to takový ten hotel amerického stylu motelů, dveře máme hned ven. Při každém šustnutí a zaskřípění se Terka vykuleně kouká, co to je. Já jí moc nepomáhám, nejprve se jí ptám, jestli to je její ruka na mé noze, pak vyjeknu, jestli vidí ty tenké podlouhlé prsty ruky jak se protahují pode dveřmi a nakonec když se mě ptá, proč je na roletě ta dírka, tak odpovídám, aby nás lidé z venku mohli špehovat:) To bude noc. Takže nejprve nastupuje na noční směnu Dubouš, ten se dnes bude poctivě tulit a posléze si měníme místa na posteli, já jdu k oknu a blíže dveřím. Samozřejmě ihned usínám, jak jinak:)

Ráno asi poprvé tady zaspíme, i když je to dovolená, takže zaspání je čistě hypotetické. Dáváme překvapivě dobrou snídani, další recepční na check-outu nám znovu děkuje za ochotu a vyjíždíme. Jako Fosshotel překvapil opravdu velmi. Dnes míříme ještě mnohem dál na sever, do městečka Ísafjörður. Setrvale prší a venkovní teplota dosahuje celých 6 stupňů Celsia. Taková letní idylka. Na většině našich zastávek je ale hezky, respektive neprší, takže denní nášup vodopádů kráterů a výhledů zvládáme v pohodě. Kousek za osadou Bifröst opouštíme hlavní silnici a míříme na sever.

Docela dost toho i nachodíme, je to rozdí od Ameriky loni, kdy jsme některé dny jen jeli a nebo jen vyšli na pár metrů z auta. Tady máme za poslední dva týdny nachozeno skoro 300 kilometrů.

Krajina je tu již dost pustá, žádné keře, žádné stromy, jen trsy trávy a mechy a lišejníky. Fučí ledový vítr. Kdo by se mě zeptal, jaká byla tři nejpoužívanější slova Terky a tipoval by "jůůůů", "jééééé" a "podívej", tak by byl vedle jak ta jedle. Jednoznačně kralují slova "zima", "fučí" a "rukavice":)

Na večeři jsme si dnes zarezervovali místo v rybí restauraci Tjöruhúsið a je to tu hrozně prima. Je to rodinná restaurace, kde všichni členové vaří a obsluhují. Mají tu super vtipného hlavního číšníka/organizátora a jídlo je formou bufetu, kde si každý může nabrat z velkých pánví rybu jakou chce a kolik chce. Začínáme fantastickou rybí polévkou s langustou a pokračujeme výběrem rybiček v různé úpravě. Něco je s rajčaty, něco s olivami, něco s krémovou smetanovou omáčkou s kapary, treska, losos, platýs, siven, pstruh, žralok a mnohé další, které neznám podle anglického jména ani já. Pochutnáme si opravdu velmi. Kdybyste byli někdy poblíž, určitě tohle místo doporučujeme. Jen nezapomeňte včas rezervovat, bylo zcela plno a museli lidi odmítat.

Na závěr dne dopisuji blog a klíží se mi oči, to asi nahraju fotky zase až ráno:)

Takže dobrou noc, případně hezké ráno:)

Martin a Terka