Hezké ráno, naši věrní čtenáři,
dnes vám přinášíme zápisky z naší cesty a pobytu v horském hotelu ve Kerlingarfjöll. Předevčírem ráno jsme po snídani vyrazili na dlouhou cestu do Duhových hor, Landmannalaugar. Tam se nedá dojet jinak než po nezpevněné cestě, takže Jeep si užije (a my s ním). Počasí nám hned od rána moc nepřeje a chčije a chčije. Ale tady na Islandu se to mění z minuty na minutu, takže jsme v klidu.
Nejprve se krátce zastavujeme u vodopádu po cestě, kde nám krátce vysvitne slunce a pak již vjíždíme do islandské pustiny. Zatím máme před sebou asfaltku, ale to se brzy změní. Silnice končí náhle a nečekaně a čeká nás skoro 20 km v obou směrech kvalitního natřepávání. Místy je to až napříjemné. Ale daří se a dojíždíme na parkoviště poblíž začátku naší trasy. Placené parkoviště, jak jinak. A zatím nejdražší na Islandu, chtějí po nás 1.150 ISK, což je asi 200 korun. Stálo jim za to natáhnout sem, do totální pustiny, mobilní signál, aby lidé mohli platit. Sláva výdobytkům civilizace. Jsou to prostě cikáni ti Islanďáci:)
Svítí nám sluníčko a šplháme se do kopečků, abychom také něco viděli. První co vidíme je utopená bílá dodávka pro přepravu turistů, asi WV, jejíž řidič se svým vozem s pohonem přední nápravy neohroženě vjel do poměrně hluboké prohlubně s bahnem a vodou a utopil motor. Já jsem tu díru viděl, viděl jsem i tu menší před ní a i přes ujištění parkové rangerky, že já to pomalou jízdou projedu úplně v klidu jsem se rozhodl hned pro první parkoviště před. Přeci jen je to půjčené auto, raději ten kousek dojdeme. Pro dobrodruha, který spolu s posádkou odmítá vystoupit, je tam asi po pás vody, přijíždí solidní terénní vozidlo z nedaleké základny a vyprošťuje ho. Každopádně už neodjel. No a když jsme u toho auta, otravnou kontrolku výměny oleje jsem prostě zresetoval. Potřebuji sledovat důležitější věci, jako tlak v pneumatikách.
Je to tu krásné, takové pohádkové, zároveň ale divoké. Užíváme si tu chvíli slunka a relativního tepla, na sluníčku se drží hezkých 8 stupňů. Uděláme si tu malé kolečko, čeká nás dnes ještě dlouhá cesta (ještě jsme nevěděli JAK dlouhá) a vracíme se stejnou cestou zpět do civilizace. Tohle byl one-way trip. Po dvou hodinách cesty projíždíme opět kousek od Geysiru a tentokrát je luxusní počasí. Takže zastavujeme a jdeme se ještě jednou podívat. Během pěti minut máme vše zhlédnuto, nafoceno a odcházíme. Tak se mi to líbí.
Míjíme ceduli se symbolem čerpací stanice a číslem 205 km a statečně směřujeme na sever. Opustili jsme všechnu dopravu, všichni zůstávají na poslední zastávce u jakéhosi vodopádu a směřujeme do nitra ostrova sami. Když nám ukazuje navigace, že nám do hotelu zbývá 67 kilometrů, někdo nám vypnul asfalt. A hned začlo hnětení těsta, rozumějte špeků. Drncdrncdrncdrnc a do toho buchbuchdrncbuch. Nevydržel pás na batůžku s medvědy a ti i s batohem letí dopředu. Kufry se natřásají tak, jako by chtěly opustit automobil za jízdy a po svých. Terka mi něco povídá, ale nerozumím jí ani slovo, až potom nakonec "zpomal". To bude nejdelších sedmdesát kilometrů v našem životě.
Nakonec ale vítězíme a jsme odměněni pohledem do klidného úbočí hor, kde se schovává náš hotel. Máme takovou luxusní chatičku s obřím oknem a krásným výhledem. Tady si to užijeme. Zajdeme na večeři, vynosíme věci z auta a usínáme, zítra jdeme na výlet.
Ráno dáváme snídani, vcelku ujde, je poplatná lokaci. Všechno se sem musí vozit tou hroznou cestou, větší zásoby letecky, mají tu pár kilometrů od hotelu malé letiště, takovou uhrnutou plochu buldozerem, pro malá vrtulová letadla. Terka ráno zjišťuje, že v noci byla polární záře, nikdo nám ale nedal výstrahu na zvýšenou sluneční aktivitu. A my jsme stejně usnuli kolem 10 ještě se sluníčkem a bůhví, jak bylo v noci. Ale vědět to, tak si na tu druhou ranní budík dám a zkusím, jestli se je jasno:) V létě polární záře je spíše výjimka.
Stoupáme do hor a v duchu se proklínám za naplánování téhle túry. Je to 8 kilometrů do dost ostrého kopce. Ze začástku svídí slunce, ale postupně se zatahuje, začíná fučet vítr a teplota klesá na naši klasiku těsně nad nulou. Supíme a funíme po cestě, v dálce se blýskají obrovské ledovce. až se dosupíme k vyhlídce na sirné prameny se záplavou řídkého jílového bahna, o konzistenci přibližně Type 6 na Bristol Stool Chart. Tímhle sajrajtem musíme sestoupat k pramenům, abychom poté stejným sajrajtem zase stoupali hore, na druhou část tracku. Suprově se to lepí na boty a hrozně to klouže. V kombinaci s téměř nulovým zajištěním stezky a výstražnými cedulkami na nebezpečí pádu je to tu bezva zážitek. Nicméně, vítězíme, vrchol zdolán a sestupujeme zpět do kempu. Potkávat ty supící turisty v protisměru je najednou o poznání lepší zážitek, než být potkáván. Všechny zdravím a očním kontaktem si kontroluji, že dostanu odpověď. To jsem ale hajzl:)
Po návratu na hotel se zbavujeme nánosů jílu z obuvi a oblečení a jdeme si sníst lunchboxy, které jsme ráno nafasovali na výlet a na které jsme cestou neměli ani pomyšlení. A po koupeli a jídle hurá do hotelových bazénků. Mají tu vlastní geotermální pramen, který napájí kaskádu kupkacích jezírek s horkou vodou. Dostat se tam dá jen přes hotel, takže je to čisté, nikdo tam neleze ve špinavém oblečení z výletu a můžeme si objednat drink, který nám ochotný výčepní přinese až do bazénku. To je super, opravdu příjemný relax. Zkoušíme i saunu a Terka to nakonec dá a skočí do toho jezírka s čistou, pětistupňovou vodou za mnou.
Pak se chvilku válíme na pokoji a Terka provádí údržbové práce na Marťovi. Vyčistit ouška, vytrhat chloupky z nich, oholit záda... Naši medvědi jsou celí den vyvalení za kouřovým sklem obřího okna a čučí ven, zabalení do vlněného poncha. To má někdo život....
Ještě večeře, dopsat blog a spát, zítra návrat do Reykjavíku a když to vyjde, tak zajedeme na ty lávové proudy.
Hezký den,
Martin a Terka